Zazněl úder, připomínající ohromný zvon s puklým srdcem. Raketa dosedla. Hlavní inženýr stál s rukama na pákách havarijních trysek: skála nemusela vydržet. Ručičky stopek se pohybovaly dál pravidelným hmyzím pohybem. Velitel chvíli hleděl na ukazatel vertikály; jeho stříbřité světélko se neodchýlilo ani o vlas od červené nuly. Mlčeli. Trysky rozpálené do višňového žáru začaly chladnout a vydávaly přitom charakteristické zvuky, podobné chraptivému sténání. Rudý mrak, vznášející se do výše několika set metrů, klesal. Vynořila se z něj nejprve tupá špička Nepřemožitelného, potom jeho boky, ožehlé třením o atmosféru a drsný, dvojitý pancíř připomínající svou barvou skálu. Rudý prach stále ještě vířil kolem zádi, ale koráb už znehybněl nadobro; stal se součástí planety a nyní kroužil lenivým pohybem trvajícím věky spolu s jejím povrchem pod fialovým nebem, na němž zářily nejjasnější hvězdy, mizející jen v bezprostřední blízkosti červeného slunce.
„Normální postup?“
Astrogátor se narovnal nad palubním deníkem, do kterého vepsal smluvený znak přistání, čas a název planety: „Regis III.“
„Ne, Rohane. Začneme třetím stupněm.“
Rohan se pokusil zakrýt údiv.
„Ano. Ačkoliv…,“ dodal s důvěrností, kterou mu Horpach někdy dovolil, „nechtěl bych být na místě toho, kdo to oznámí posádce.“
Astrogátor, jako by neslyšel slova svého důstojníka, uchopil ho za paži a odvedl k obrazovce jako k oknu. Písek odhrnutý přistávacím manévrem vytvořil mělkou dolinu, lemovanou pohyblivými dunami. Z výšky osmnácti pater hleděli na trojbarevnou plochu obrazovky, zaznamenávající věrný obraz vnějšího světa, na skalnatý hřeben kráteru vzdáleného tři míle. Na západě se ztrácel za horizontem. Na východě se pod jeho stržemi hromadily černé, neproniknutelné stíny. Široké řeky lávy vystupující z písku měly barvu sražené krve. Na nebi, těsně pod horním okrajem obrazovky, planula jediná velká hvězda. Kataklyzma vyvolané přistáním Nepřemožitelného minulo a pouštní vítr, mocný proud vzduchu neustále proudící z rovníkového pásma k pólu planety, vsouval první písečné jazyky pod záď korábu a trpělivě se snažil zajizvit ránu vytvořenou plameny motorů. Astrogátor zapojil vnější mikrofony. Vzdálené skučení větru spolu se zvukem písku narážejícího na pancíř zaplnilo na chvíli řídicí kabinu. Potom vypnul mikrofony a nastalo ticho.
Комментарии к книге «Nepřemožitelný», Станислав Лем
Всего 0 комментариев