Ještě než jsem tomu stačil uvěřit, otevřela se přímo proti mému obličeji široká štěrbina, kterou jsem spatřil hvězdy. Marně jsem se snažil najít alfu Vodnáře, k níž teď odlétal Prométheus. Obloha těchto končin galaxie mi nic neříkala, neznal jsem ani jedno souhvězdí, v úzkém průzoru tkvěl jen rozjiskřený prach. Čekal jsem, kdy pobledne první hvězda. Propásl jsem to však. Začaly najednou všechny slábnout, mizet a rozplývat se na rezavějícím pozadí. Pochopil jsem, že jsem už v horních vrstvách atmosféry. Nepohyblivý v sevření vzduchových polštářů, mohl jsem hledět jen přímo před sebe. Obzor jsem pořád ještě neviděl. Letěl jsem, letěl, aniž jsem to sebeméně pociťoval, jen mé tělo začal pomalu, záludně zalévat žár. Vně kontejneru se probudilo tiché, pronikavé švitoření, jako kdyby po mokrém skle klouzal kov. Nebýt číslic, jež vyskakovaly v okénku kontrolního přístroje, vůbec bych si byl neuvědomoval, jak prudce padám. Hvězdy už docela zmizely. Průzor se vyplňoval rudým jasem. Slyšel jsem těžký zvuk vlastního tepu, obličej mě pálil, na krku jsem cítil chladný van klimatizátoru; litoval jsem, že se mi nepodařilo spatřit Prométhea — byl už asi mimo dosah viditelnosti, když automatické zařízení otevřelo průzor.
Kontejner se otřásl, jednou, podruhé, a nesnesitelně se rozvibroval. Toto chvění proniklo všemi izolačními vrstvami i vzduchovými polštáři a vtrhlo do hlubin mého těla — zelený obrys kontrolního přístroje se rozmazal. Hleděl jsem na to beze strachu. Nepřiletěl jsem přece z takové dálky proto, abych zahynul těsně před cílem.
„Stanice Solaris,“ řekl jsem. „Stanice Solaris, stanice Solaris! Udělejte něco. Zdá se, že ztrácím stabilizaci. Stanice Solaris, tady přistávající. Příjem.“
A opět jsem propásl důležitý okamžik, okamžik, kdy se objevila planeta. Rozprostřela se přede mnou, obrovská, plochá; z rozměrů šmouh na jejím povrchu jsem mohl usuzovat, že jsem ještě daleko. Nebo vlastně — vysoko, protože jsem už překročil onu nepostižitelnou hranici, kde se vzdálenost od nebeského tělesa stává výškou nad ním. Padal jsem. Stále jsem padal. Teď jsem to cítil, dokonce i když jsem zavřel oči. Okamžitě jsem je však opět otevřel, protože jsem chtěl co nejvíce vidět.
Комментарии к книге «Solaris», Станислав Лем
Всего 0 комментариев