Celá navigační kabina; se začala otřásat, jako by do ní zvenku bušil šílenou rychlostí ocelový buchar. Silná, vypouklá čočka poslední obrazovky se v mžiku pokryla hustou pavučinou trhlin, její. fosforeskující kotouč zhasl, v matném, zdola dopadajícím svitu nouzových světel viděli své vlastní, zvětšené stíny na šikmých stěnách, dunění přešlo v táhlý řev, pod nimi něco chrčelo, praskalo, štípalo se, trup rakety, zmítaný nestvůrnými smyky, se řítil, řítil, osleplý, mrtvý, skrčili se, zatajili dech, naprostá tma, chaos, vtom byla jejich těla vymrštěna na: celou délku nylonových lan, nedosáhla až k rozbitým tabulkám, o něž by se byla rozdrásala, zůstala viset šikmo, a pomalu se houpala, jako těžká kyvadla…
Raketa se převalila jako padající hora, ten rachot byl vzdálený a dutý, vymrštěné hroudy hlíny, s lehkými nárazy, sklouzly po vnějším pancíři.
Všecko se zastavilo. Pod nimi syčela potrubí, něco bublalo, ohlušivě, rychle, čím dál rychleji, šum vytékající vody, smíšený, s pronikavým sykotem, jako by na rozpálené pláty kapala nějaká tekutina.
„Žijeme,“ řekl Chemik. Řekl to v naprosté tmě. Nic neviděl. Visel ve svém nylonovém příkrovu jako v pytli, ze čtyř stran uvázaném na provazech. Znamenalo to, že raketa leží na boku. Kdyby stála, bylo by lehátko vodorovně. Cosi cvaklo. Kalný, benzínový plamének starého Doktorova zapalovače.
„Osádka?“ zeptal se Koordinátor. Jedno lano jeho sítě prasklo, otáčelo se zvolna, bezmocně, nadarmo se pokoušel zachytit se něčeho, co vyčnívalo ze stěny, — tak, že natahoval ruku přes oko nylonové sítě.
„První,“ řekl Inženýr.
„Druhý,“ ozval se Fyzik. „Třetí,“ hlas Chemika.
„Čtvrtý,“ promluvil Kybernetik. Držel se za čelo.
„Pátý,“ skončil Doktor.
„Všichni. Gratuluji,“ Koordinátorův hlas byl klidný. „Automaty?“
Odpovědí bylo ticho.
Automaty!!“
Ticho. Zapalovač začal Doktora,pálit do prstů. Zhasl jej. Zas zavládla tma.
„Vždycky říkám, že jsme z lepšího materiálu,“ prohlásil ve tmě Doktor.
„Máte někdo nůž?“
„Já mám. Přeříznout lana?“
„Můžeš-li vylézt a nerozříznout je, bylo by to lepší. Já nemohu.
„Zkusím to.“
Bylo slyšet, jak sebou někdo zmítá, dýchá zrychleně, něco narazilo, ozvalo se zaskřípnutí skla.
„Jsem dole. To znamená — na stěně,“ řekl Chemik Jeho hlas vycházel ze dna tmy. „Doktore, posviť na chvilku, pomohu vám.“
„Ale hoď sebou. Dochází benzín.“
Комментарии к книге «Planeta Eden», Станислав Лем
Всего 0 комментариев