Na světě jsou věci silnější než zbraně — vůle, síla ducha, semknutost a víra ve správnost své věci. Co dnes může Konkláve postavit proti civilizaci geometrů? Spory a sváry, temnou nespokojenost Slabých ras a přežranou samolibost Silných. Celá ta vratká rovnováha by se při konfrontaci v jediném okamžiku zhroutila. No a když se pak postarají i regresoři…
Letíme v nuceném režimu, kapitáne.
„Podřizuj se mu,“ nařídil jsem.
Situace je nebezpečná.
„Všechno je v pořádku. Mám své instrukce. Je to v zájmu Vlasti,“ přerušil jsem loď.
Výzvědný člun, který patřil Niku Rimerovi, jsem nakonec nenašel. Zřejmě už byl zničen — pro každý případ. Možná je to tak lepší. K počítači, který obsahoval část Nikovy paměti, způsob jeho chování a jeho verše, bych se bezděky začal chovat jako k myslící bytosti. S tímhle strojem, který byl zbrusu nový a nikdy ještě nikomu nepatřil, to bylo mnohem jednodušší. Geometři dokázali své palubní partnery navrhnout tak, že byli velmi chápaví, schopní běžné komunikace a dokonce i nestandardních reakcí. A aby při tom všem přece jen zůstali stroji.
V zásadě je to asi správné. Však také ani jedna z ras sdružených v Konkláve nevyužívá (a když, tak jen v malé míře) systémy umělé inteligence; raději se uchylují ke službám počtářů, Kualkuů nebo jiných úzce specializovaných bytostí. Už v samotné myšlence vytvoření nového rozumu a možného konkurenta je cosi děsivého. Proč ale k něčemu podobnému nepřistoupí geometři, s tou svou umanutostí jednotou a přátelstvím? Není to nakonec tak, že když se ozve pud sebezáchovy, veškerá ideologická pěna se prostě vytratí?
Situace je velmi nebezpečná, oznámila truchlivě loď.
„Podřizuj se,“ zopakoval jsem úvodní pokyn. „Jsme na misi Přátelství.“
A stejně je dobré, když je ideologie na úplně prvním místě. I kdyby geometři přepokládali možnost únosu kosmické lodi, podobné pochyby jí prostě neumožnili. Se zhaslými motory jsme vpluli přímo do středu sestavy, k vlajkové lodi. Od okamžiku, kdy jsem ji uviděl poprvé, uplynul teprve týden. Tehdy ten obrovitý kotouč skýtal hodně smutnou podívanou. Pokus zmocnit se průzkumného člunu geometrů celého a bez poškození se vlastně zdařil, ale přišel Alary hodně draho. Dnes už vlajková loď znovu působila jako zbrusu nová. Strašlivý bitevní stroj, který prohrát prostě neumí…
„Kualkuo,“ oslovil jsem symbionitu v duchu. „Podíleli se na opravě i tvoji soukmenovci?“
Комментарии к книге «Svět Stínu», Sergej Lukjaněnko
Всего 0 комментариев