Po čtvrthodince vyrazila do nitra, či spíš na. vrchol rakety šestičlenná expedice. Napřed se dostali do chodby a z ní do jednotlivých místností. V Doktorově kabině našli slepou baterku. Doktor rád shromažďoval spousty věcí v denním životě zbytečných. Vzali ji s sebou. Všude nalézali spoušť.
Nábytek upevněný k podlaze se nerozbil, ale z přístrojů, nástrojů, pomocných dopravních prostředků, zásob vznikla jakási neuvěřitelná kaše, v níž se brodili po kolena.
„A teď se pokusíme dostat se ven,“ prohlásil Koordinátor, když se zase octli v chodbě.
„A skafandry?“
„Jsou v tlakové komoře. Těm se teoreticky nemělo nic stát. Ale skafandry jsou zbytečné, Eden má obstojnou atmosféru.“
„Byl tady vůbec někdo?“
„Ano, před desíti nebo jedenácti lety kosmická sonda z pátrací patroly, tenkrát, když zmizel Altair se svými letadlem. Vzpomínáte?“
„Ale z lidí nikdo?“
„Ne, nikdo.“
Vnitřní závěr komory ležel šikmo nad jejich hlavami. Podivný první dojem způsobený tím, že se známými prostorami procházelo v úplně novém seskupení — stěny teď byly podlahami a stropy stěnami — pozvolna mizel.
„Tady se opravdu neobejdeme bez té živé pyramidy,“ prohlásil Koordinátor. Řádně posvítil Doktorovou baterkou na závěr. Světelná skvrna jej obešla kolem dokola. Závěr hermeticky přiléhal.
„Nevypadá nejhůř,“ konstatoval Kybernetik. Stál se zakloněnou hlavou.
„Opravdu,“ souhlasil Inženýr. Řekl si v duchu, že nestvůrná síla, která smáčkla nosné výztuhy tak, že se rozsypala ústřední rozvodná deska, která byla zasazena mezi ně, mohla rovněž zablokovat závěr, ale nechal si tu myšlenku pro sebe. Koordinátor se podíval po očku na Kybernetika a už mu chtěl říci, aby se sehnul a stoupl si ke zdi, když si vzpomněl na hromady zkrouceného železa, které viděli v síni automatů, a požádal o to Chemika.
„Stoupni si rozkročmo, s rukama opřenýma o kolena, tak to budeš mít nejlepší.“
„Vystupovat v cirku, to byl můj sen. Vždycky!“ ujistil ho Chemik a sklonil se. Koordinátor mu postavil jednu nohu na rameno, odrazil se; stoupl si tak, že se konečky prstů dotýkal stěn, a sáhl po kyjovitě rozšířené hlavici chromové páky.
Zatáhl, pak škubl, konečně se na ni pověsil. Páka povolila se skřípotem, jako kdyby mechanismus zámku byl plný skelného prachu. Urazila čtvrtinu své dráhy a uvázla.
„Taháš to správným směrem?“ zeptal se Doktor; který svítil zespodu baterkou. „Raketa leží.“
„Počítám s tím.“
Комментарии к книге «Planeta Eden», Станислав Лем
Всего 0 комментариев