«Solaris»

Stál jsem pod stříbřitým trychtýřem, vysokým jako chrámová loď. Po stěnách sbíhaly dolů svazky různobarevných trubek a mizely v kulatých kanálech. Otočil jsem se. Ventilační šachty hučely a vysávaly poslední zbytky jedovaté planetární atmosféry, která sem pronikla při přistávání. Doutník kontejneru, prázdný jako puklá motýlí kukla, stál na vrchlíku koule zapuštěné do vyvýšené kovové plošiny. Jeho vnější stěny byly opáleny do špinavé hnědi. Sestoupil jsem po malém svažujícím se můstku. O kus dál byla přivařena na kovové pláty vrstva drsné plastické hmoty. V místech, kudy jezdívaly samozdvižné podvozky s raketami, byla sedřena až na holý kov. Kompresory ventilátoru pojednou umlkly a zavládlo absolutní ticho. Rozhlédl jsem se poněkud bezradně, čekal jsem, že se objeví nějaký člověk, ale pořád nikdo nepřicházel. Jenom neónová šipka ukazovala směrem k nehlučně běžícímu pohyblivému chodníku. Vstoupil jsem na něj. Strop haly splýval krásnou parabolickou křivkou dolů a přecházel v rourovitou chodbu. Ve výklencích tu ležely hromady tlakových lahví, nádrží, prstencových padáků, beden, všechno naházeno jakoby v pospěchu, bez ladu a skladu. To mě také zaráželo. Pohyblivý chodník končil v místech, kde se chodba rozšiřovala v okrouhlou halu. Byl tam ještě větší nepořádek. Pod hromadou plechových konví se roztékala louže jakési olejové tekutiny. Vzduch byl prosycen silným nepříjemným pachem. Na různé strany se rozbíhaly stopy bot otisknuté zřetelně v onom lepkavém mazu. Mezi plechovými kanystry se povalovaly zmuchlané telegrafní pásky, roztrhané papíry a různé smetí, jako by ho sem někdo vymetl z kabin. A opět se rozsvítila zelená šipka; tentokrát ukazovala k zeleným dveřím. Za nimi byla chodba tak úzká, že by se v ní jen stěží vyhnuli dva lidé. Světlo sem vnikalo stropními okny s čočkovitými skly; okna směřovala přímo k obloze. Další dveře pomalované zelenobílou šachovnicí. Byly pootevřeny. Vstoupil jsem dovnitř. Polokulovitá kabina měla jediné panoramatické okno; hořela v něm obloha potažená mlhou. Dole se hluše převalovaly černavé hřbety vln. Ve stěnách bylo plno otevřených skříněk. Povalovaly se v nich přístroje, knihy, sklenice se zaschlou sedlinou, zaprášené termosky. Na špinavé podlaze stálo pět nebo šest mechanických kráčejících stolků, mezi nimi několik křesel s čalouněním, které zplihle viselo, protože z něho vypustili vzduch. Jen jedno bylo nafouklé; opěradlo bylo sklopeno dozadu. Seděl v něm malý, hubený muž s obličejem spáleným od slunce. Kůže na nose a na lícních kostech se mu loupala ve velkých cárech. Poznal jsem ho. Byl to Snaut, Gibarianův zástupce, kybernetik. Svého času uveřejnil v solaristickém almanachu několik docela originálních článků. Osobně jsem se s ním ještě nikdy nesetkal. Měl na sobě síťovou košili, jejímiž očky se tu a tam prodíraly šedivé chlupy, pokrývající jeho plochou hruď, a kalhoty se spoustou kapes, jaké nosívají montéři, kdysi zřejmě bílé, teď však na kolenou potřísněné a na mnoha místech propálené chemikáliemi. V ruce držel hrušku z plastické hmoty, z jakých se pije v kosmických lodích bez umělé gravitace. Hleděl na mne jakoby oslněn prudkým světlem. Hruška mu vypadla z prstů a několikrát poskočila po podlaze jako míček. Vyteklo z ní trochu průzračné tekutiny. Z obličeje se mu pomalu ztrácela všechna krev. Byl jsem příliš překvapen, než abych byl schopen ozvat se. Tato němá scéna se prodlužovala, až konečně nějakým nepochopitelným způsobem přešel jeho strach na mne. Udělal jsem krok k němu. Schoulil se do křesla.