«Solaris»

Všechno teď začalo probíhat velmi rychle. Dosud jsem jen věděl, že padám. Teď jsem to uviděl. Zelenobílá šachovnice se rychle zvětšovala, viděl jsem už, že je namalována na podlouhlém, velrybu připomínajícím, stříbřitě se lesknoucím tělese s jehlami radarových antén po stranách a se špalíry tmavších okenních otvorů, a že ten kovový kolos nespočívá na povrchu planety, ale visí nad ní a vrhá na inkoustově černé pozadí svůj stín, eliptickou, ještě tmavší skvrnu. Zároveň jsem spatřil do fialová nabíhající vrásy oceánu, na nichž byl patrný slabý pohyb. Mraky orámované oslňujícím šarlatem se pojednou vznesly do výše, hnědě oranžová obloha mezi nimi se vzdálila a zploštěla, všechno se rozmazalo: dostal jsem se do vývrtky. Než jsem se stačil ozvat, krátký úder vrátil kontejner do svislé polohy a v průzoru se až k zamlženému obzoru rtuťově rozjiskřil vlnící se oceán; drnčící provazy a prstence padáku se pojednou odpojily a vítr je unášel nad vlnami. Kontejner se měkce rozhoupal oním zvláštním zpomaleným pohybem jako obvykle v umělém silovém poli a sklouzl dolů. Poslední, co jsem stačil postřehnout, byly mřížové letecké katapulty a dvě zrcadla síťových radioteleskopů zvedající se do výše snad několika pater. Něco kontejner zastavilo; ozval se přitom pronikavý zvuk oceli narážející pružně na ocel. Něco se pode mnou otevřelo a kovová skořepina, v níž jsem vzpřímeně trčel, skončila s protáhlým supivým vzdechem svou stoosmdesátikilometrovou pouť.

„Stanice Solaris. Nula, výška nula. Přistání skončeno. Konec,“ uslyšel jsem mrtvý hlas kontrolního zařízení. Oběma rukama (cítil jsem na hrudi nedefinovatelný tlak a vnitřnosti mi najednou připadaly jako nevítaná přítěž) jsem uchopil rukojeti přímo proti ramenům a vypnul kontakty. Zazářil zelený nápis ZEMĚ a stěna kontejneru se otevřela; pneumatické lože mne lehce strčilo do zad, takže jsem musel udělat krok vpřed, abych neupadl na tvář.

S tichým zasyčením, které se podobalo rezignovanému povzdechu, unikl vzduch ze závitů skafandru. Byl jsem volný.