Ale čert ho vzal, na to teď přece nebudu myslet, k čertu se stářím, k čertu s domkem, k čertu s tebou, Petře, Petře Glebski, loajální úředníku, pomáhej ti bůh…
Pak vlna prvního nadšení opadla a já zjistil, že stojím u silnice, mokrý, udýchaný, od hlavy k patě pocukrovaný sněhem. Stáhl jsem rukavice, otřel si tváře a najednou slyším třaskavý rachot, jako když přistává sportovní dvojplošník. Než jsem si stačil protřít brýle, přehnal se okolo mě nikoli dvojplošník, to snad nemusím zdůrazňovat, ale obrovitý motocykl, jeden z těch nových druhů, které prorážejí zdi a mají na svědomí víc životů než všichni násilníci, lupiči a vrahové dohromady.
Ohodil mě chuchvalci sněhu, já měl brýle v mžiku znovu zacákané a jen koutkem oka jsem postřehl hubenou nahrbenou postavu, černé rozevláté vlasy a konec červené šály trčící dozadu jako prkno…
Když jsem dorazil zpátky k hotelu, vychládal už motocykl pod zápražím. Vedle něho se válely na sněhu obrovské kožené rukavice s kuželovitými nástavci až k lokti. Zapíchl jsem lyže do závěje a znovu jsem se zadíval na motorku. Šel z ní opravdu strach! A mě v té chvíli napadlo, že se tady od příštího roku začne říkat „U mrtvého motocyklisty“.
Hoteliér uchopí nového hosta za ruku, ukáže na probouranou zeď a řekne: „Semhle. Sem narazil rychlostí sto dvaceti mil za hodinu a proletěl celou budovou. A země se zatřásla, když dopadl do kuchyně zároveň s dvaačtyřiceti cihlami.“
Uprostřed vestibulu stál neuvěřitelně dlouhý a hodně nahrbený muž v černém fraku s krovkami až na paty. S rukama za zády přísně plísnil hubené, ohebné stvoření neurčitého pohlaví, půvabně rozvalené v hlubokém křesle. Stvoření mělo malou bledou tvářičku, do poloviny skrytou velikými tmavými brýlemi, spoustou rozcuchaných černých vlasů a červenou chlupatou šálou. Když jsem za sebou zavřel, dlouhatánský muž se odmlčel a obrátil se ke mně. Měl motýlka a ušlechtilý obličej ozdobený aristokratickým nosem. Vteřinku si mě prohlížel, pak našpulil rty, jako by se jimi chystal snášet vajíčka, pokročil mi vstříc a natáhl přitom úzkou bílou dlaň.
„Du Barnstoker,“ téměř zazpíval. „Jsem vám k službám.“
„Snad nejste ten známý du Barnstoker?“ přeptal jsem se s nelíčenou úctou a stiskl jsem mu ruku.
„Ano, pane, ten,“ ujistil mě. „S kým mám tu čest?“
Představil jsem se a on mě najednou chytil za klopu.
„To je ale nádhera, inspektore! Kde jste to našel?“
Комментарии к книге «Hotel U mrtvého alpinisty», Arkadij a Boris Strugačtí
Всего 0 комментариев