«Hotel U mrtvého alpinisty»

Ale copak jde o to, že to byli lidé z kosmu? Hodně jsem o tom uvažoval a dnes mohu říci: ano, jde jenom o to. Jednat s nimi tak, jak jsem jednal já, bylo nejspíš příliš kruté. Celý problém bude asi v tom, že nepřiletěli v pravý čas a nesetkali se s takovými lidmi, s jakými se měli setkat. Narazili na gangstery, na fašisty, na Goldenwassera, na policii. No, dejme tomu. A kdyby se byli setkali s kontrarozvědkou nebo s vojáky? Bylo by to pro ně lepší? Asi sotva…

Ale pořád mám takový mizerný vnitřní pocit. To se mi při žádném jiném případu nestalo. Všechno jsem přece udělal správně, jsem čistý před bohem, zákonem i lidmi, a přesto mám mizerný pocit. Někdy je to k nevydržení, a tu toužím po tom najít někoho z nich a prosit je o odpuštění. Myšlenka, že někdo z nich se možná ještě pohybuje mezi lidmi, neznámo v jaké podobě, tato myšlenka mi nedává pokoje. Dokonce jsem vstoupil do společnosti Adama Adamského, vytahali ze mě spoustu peněz, než jsem pochopil, že to všechno je jenom žvanění a že mi nikdy nepomohou najít přátele pana Mausese a Luarvika…

Když se cítím obzvlášť zle, sedne si vedle mě manželka a začne mě utěšovat. I kdybych prý nebyl Mausesovi kladl překážky a jim všem se podařilo uniknout, stejně prý by to bylo skončilo velikou tragédií, protože v tom případě by byli gangsteři přepadli hotel a nejspíš by byli zabili všechny, kteří v domě zůstali. To všechno je naprosto správné. Sám jsem ji naučil tohle říkat, jenže na to ona už zapomněla a připadá jí, že je to její vlastní myšlenka. Ale přesto mi její útěcha přináší trošinku úlevy. Ne však nadlouho. Jen do té chvíle, než si uvědomím, že Simone Simonet mi až do své smrti neřekl jediné slovo. A přitom jsme se setkali několikrát, u soudu s Hincusem, v televizi, na zasedání četných komisí, a přesto mi neřekl ani jedno jediné slovo.

Ani jediné slovo. Ani jediné.